Sobota.
Druhý den sami. Jen s vodou, zato v lůně přírody. Zdá se, že bude opět pěkně. Čeká nás další den. Jsou slyšet bubny (já opět nic). Každý z nás má své příběhy, své pocity, své strachy. Průvodci v dálce bubnují a jemně zjišťují, zda někdo nepotřebuje pomoc.
Má bolest se změnila, tlak cítím jen v levém oku, slzím. Cítím naštvání, na sebe na bolest. Není mi dobře. Měla jsem tolik plánů, o čem chci přemýšlet. Vždyť jsem si to celé léto připravovala. Mé vnitřní spílání ukončilo zamávání na průvodce. Pověděla jsem mu o bolesti, dostalo se mi příslibu, že na mne u ohně budou myslet. Trochu mne to potěšilo. Zůstala jsem ležet. Začala vnímat, co se děje v mém těle. Co se mi to odehrává v hlavě. Oči mžourají. Vnímám, jak je mi v těle. Poprvé v životě vnímám své srdce. Tluče. Ozývá se to v celém mém těle.
Slunce je ten den v mlze a těžko se odhaduje čas. Všichni prožíváme den jinak. Pozorují se zvířata v lese, někdy přijde srnka, jinde zase veverka běhá po stromě. Klíšťat je všude moc. Přírodní repelent tolik nezabírá ( repelent jsme mohli mít). Ptáci létají v pravidelných trasách. Snad se tu neobjeví houbař, doufáme kolektivně. Někdo sedí na místě, medituje. Jiný chodí po svém „pozemku“, přemýšlí. Tam dole u ohně se shromažďují lidé, přijíždí podpořit své syny, dcery, manžely, partnerky, kamarády a kamarádky, kteří někde v lese na kopci hledají svou vizi. Bubnují. Udržují oheň. Myslí na nás. Při západu slunce volají křestní jména všech. Je to opravdu silný pocit, když víte, že tam dole někdo je. Přijel, aby vás podpořil. Spí se u ohně nebo v domě. Někdo je tak rozrušen místem, událostí či sám sebou, že neusne.
Jsem překvapena, jak mne nevadí, že bubny od ohně neslyším. Necítím se nebezpečně. I přes tu bolest, je mi dobře. Jsem vděčná za ten čas, který mohu mít. Už se nezlobím, že neplním své plány. Vnímám, že pouštím kontrolu. Ulevující. Napětí v těle polevuje.
Malinko zapršelo. Západ slunce se vydařil, barvy hrají. Všichni jsme uchváceni zapadajícím sluncem. Přichází další noc. Každý ji prožíváme po svém. Někdo usne, druhý ne. Třetí vnímá svůj strach ze zvuků, ze tmy, ze své fantazie.
Neděle.
Svítá. Ptáci zpívají. Je čas vstát, sbalit se. Poděkovat a odebrat se zase dolů k ohni, dolů do potní chýše.
Zvláštní je, že se nám většinou nechtělo. Místo nám přirostlo k srdci. Nebyl zde žádný úprk k civilizaci, ba naopak. Proč tu ještě nemůžeme zůstat, ptali jsme se sami sebe. S vděkem opouštíme les. Odnášíme si svou vizi, myšlenku či zkušenost. Každý to má po svém.
Obtěžkána batohem, celtou, spacákem pomalu kráčím pěšinkou mezi stromy dolů k ohni. Slyším bubny. Bolest není. Jsem tak lehká. Cítím dojetí, slzy se mi derou ven. Oni tady na nás čekají. Vítají nás. Jdu pomalu. Prožívám plně každý krok. Vidím, že tu je i má (celoživotní) podpora. Děkuji.
Dostáváme čaj nebo zeleninový vývar. Krátce se vítáme se všemi, kdo na nás myslel, objímáme se. Úsměvy. Slzy. Sedáme k ohni, čekáme na ostatní, až dorazí. Chystá se potní chýše, po ní snídaně (první jídlo po dvou dnech) a sdílení všech, jenž se vydali hledat svou vizi. Je čas se převléknout do oblečení vhodné do potní chýše. Před vstupem do ní, spalujeme ve velkém ohni své modlitební pytlíčky. Dvacet dřev plných 405 modlitební pytlíčky hoří.
Z představy, že budu zase v potní chýši, mi není úplně dobře. Je to pár hodin, co mne nebolí hlava. Mám se kousnout a dát ji nebo mám zůstat a „podvolit“ se. Nakonec jdu, zůstávám však jen část. Uvnitř je silná atmosféra, lidé jsou naladěni jinak než normálně, vše je klidné, zároveň plné. Popisuji své pocity, co si odnáším, modlím se a děkuji všem, kteří na mne mysleli přímo odtud nebo ze svých cest či domovů. Cítím vděk tomu co mám, co žijí a kdo jsem.
Po potní chýši se umyjeme, snídáme, povídáme, smějeme se. Pořád uvnitř sebe cítíme, že jsme stále a pevně u sebe. Plni sil a dobrého pocitu. Nastává fáze sdílení. Každý z nás popisuje svůj příběh. Dvacet příběhů. Úžasné, inspirativní, obdivné. Pozdě v noci se rozjíždíme do svých domovů, za svou rodinou, do své postele. Zpět do civilizace.
Můj závěr.
Celé hledání vize byl pro mne životním zážitkem. I s odstupem (cca měsíc) času se mi vrací pocity, myšlenky, které se na místě objevily. Většinou jsou mi podporou, někdy připomenutím. Uvědomuji si, jaký mám dobrý život, cítím mnohem silněji vděk ke všemu kolem sebe, zodpovědnost, kterou mám sama za sebe a za výchovu svého dítěte, jsem zaměřená více na detail toho, co se kolem mne děje v přírodě. Nic není jen tak. Vision quest mi otevřel témata, které jsem následně zpracovávala v psychoterapii. Ujistila jsem se o své opravdové vnitřní síle. Děkuji za takovou zkušenost. Děkuji sobě a všem, kdo tam byli, kdo na mne mysleli!
Připojuji citaci podporovatele, který čekal a modlil se za někým, koho měl tam v lese:
„Vision Quest je každopádně zážitek a to jak pro účastníky pobytu v lese, tak i pro lidi, jenž čekají na své milé. Na Vysočinu jsem přijel v sobotu odpoledne v čase, kdy většina lidí pospávala u ohně, nikdo moc nemluvil a všichni byli jakoby soustředění. V lese jsem měl ženu a v neděli ráno se měla vrátit zpět k nám. Večer po západu slunce se všichni setkali u ohně a začalo se bubnovat, smyslem bylo, aby nás naši milí slyšeli a aby věděli, ze k nim vysíláme modlitby a energii, aby dostali jasnou zprávu, že v tom nejsou sami. Dáváme do toho maximum...Bubnovali jsme asi hodinu a já měl pocit, ze ten les tancuje s námi, byla úžasná atmosféra a já vědel, ze tohle těm lidem na kopci musí určíte pomoc, aby se cítili lépe a aby v sobě našli dostatek energie přečkat poslední noc sami se sebou. Okolo 22,30 jsme se rozešli spat, bohužel, mne to moc nešlo a tak kolem 5 hod ráno jsem se vrátil k ohni, kde organizátoři po celou dobu pobytu lidí v lese udržovali oheň. Začali jsme opět bubnovat s tím, že s prvním sluníčkem se mají lidé začít vracet…, Atmosféra byla cítit nervozitou, už každou chvilku by měli začít chodit, slunce již začalo svitit a najednou z mlhy přichází pomalým tempem lidé, kteří byli unavení, nevyspali a bylo zřejmě, že si sáhli někam hluboko na svoje dno. Vše se odehrávalo mlčky, nikdo nic neříkal, bylo jasné, že každý z nich prožil něco, co je vlastně nesdělitelné a naše úloha čekajících lidí je obejmout je a počkat až začnou mluvit….jak říkám, bylo to silný a to jsem pouze čekal…., všichni, kteří tam byli, jsou silní a je mi jasné, že na toto asi nikdo z nich nezapomene, a to včetně mne….“
Malý slovníček
Potní chýše – jednoduše řečeno je indiánská sauna, kde se hledající očistí a sdílí svoje záměry, proč a co jde hledat. Má svá specifická pravidla a záleží, od jakého indiánského kmene pochází. Nedělá se jen při hledání vize. Pro detailnější popis tzv. Sweatlodge vás odkazuji na internet.
Modlitební pytlíčky – jsou malinkaté váčky naplněné tabákem, které si hledač vize připravuje se před vlastní vision quest. Tradice vázání 405 pytlíčků pochází od kmene Lakotů. Do každého pytlíčku se vkládá osobní modlitba. Každých 100 váčků je v jiné barvě – žlutá, bílá, červená, černá a 5 fialových. Každá barva reprezentuje jednu světovou stranu a duchy (reprezentanty) oné strany. Pytlíčky se spálí před vstupem do potní chýše při návratu „z lesa“.
Zdroje odborných termínů:
http://www.samani.cz/index.php?Z=6
http://www.neosaman.cz/2012/vision-quest-silna-tradice-prirodnich-narodu/
