„Byla jsem v lese. Sama. Dva dny a dvě noci. Byl to silný zážitek, “ s nadšením jsem sdělovala.

„ Proč jsi tam šla? Nějaká sebetrýzeň?“ zaznívalo z druhé strany.

„Šla jsem tam objevit něco v sobě, šla jsem tam, protože jsem věděla, že jsem otevřená tomu, co tam bude a co přijde,“ odpovídala jsem s úsměvem, „Indiáni tomu říkají vision quest,“ upřesňovala jsem.

 

VISION QUEST je pradávný indiánský rituál používaný obvykle dvěma způsoby - buď jako přechodový rituál z dětství do dospívání nebo rituál hledání životní cesty, snu v jakémkoli věku – náš zdánlivě úspěšný život nás nenaplňuje nebo máme vnitřní pocit, že v něm cosi chybí, dostaneme se do životní krize, na křižovatku, pak si můžeme zvolit cestu vision quest a najít odpověď. Tento rituál sám o sobě nemá jednotnou ustálenou formu, může trvat 2 či více dnů a nocí, je k dispozici voda (nemusí být), spacák, oblečení ve vrstvách, po celou dobu hledání vize se drží půst. Dobrým místem pro hledání je právě příroda, les, místo, kde se člověk v samotě dostane sám k sobě, bude mimo „civilizaci“, bude v souznění s přírodou. Ten, kdo hledá svou vizi má svého průvodce, podporovatele.  Průvodci pomáhají s přípravami, udržují  posvátný oheň, pracují s energii. V rámci přípravy na „pobyt v lese“ je nezbytná úprava jídelníčku, příprava záměru (co tam chci hledat, s čím tam jdu) a příprava tzv. modlitebních pytlíčků.

A takhle vypadalo hledání mé vize.

Čtvrtek odpoledne.

Postupně se sjíždíme na ono místo na Vysočině. Odtud se druhý den vystupuje na dvoudenní cestu hledání vize. Před tím je  však nutné najít si SVÉ místo, takové, aby nebylo blízko ani daleko hlavnímu „táboru“, bylo tam dobře slyšet bubnování od ohně. Látkami či šátky si označujeme naše místečko, aby ostatní věděli, že toto je  vaše. Každý z nás má jasnou představu.

Já věděla (celé léto jsem si ten obrázek měla před sebou), že mé MÍSTO najdu v lese mezi stromy místo, kde budu v kontaktu s duchem lesa, paprsky slunce se proderou skrz koruny stromů, uvidím oblohu, mé místo bude (více) obklopeno jehličnany. Listnaté stromy jen pomálu. A přesně takové místečko mi les zjevil po zhruba 20min chůze. Přes den mohu být na paloučku a na noc se skryji pod větev obrovského smrku. Za látku ovázanou o jeden strom jsem vložila všechna peří, která se mi objevila na cestě sem.

Sebou jsme si nesli i vodu (5l) , případně jablečný džus a celtu (strach zůstat suchý se projevil ve velikosti mé celty, měla ji 12m2).  Zbytek dne trávíme s ostatními povídáním o výběru místa, o našich představách, obavách, plánech či respektu. Dnes ještě spíme v posteli v hlavní budově.

Pátek.

Scházíme se u potní chýše neboli sweatlodge, den je v 7 hodin ráno už plný světla a sluníčka. Potní chýše vždy předchází vision questu. Modlíme se k tomu, čemu věříme – Pánu Bohu, živlům země nebo světovým stranám, Matce Zemi a Otci nebes. Pojmenováváme svůj záměr. Za další dvě hodiny probíhají plně v horku a ve vzrušení v potní chýši. Po skončení se jen převlékneme (žádné koupání ve sprše ani v potoku), vezmeme své věci, v plné tichosti se vydáme s průvodci na svá místa. Průvodci byli lidé, kteří věděli, kde jsme a jejich služba spočívala také v péči o nás, druhý den ráno přicházeli za zvuku bubnu a z dálky zjišťovali, zda není třeba pomoci. Průvodce je s každým do té doby, než si vysype hranici svého místa tabákem. V tichosti pak odejde k dalšímu.

 

Odhaduji, že jsem vytvořila pomyslnou hranici na rozloze cca 25m2. Odteď jsem SAMA. Já sama na svém MÍSTĚ. Sluníčko svítí, paprsky jemně dopadají na borůvčí. Prohlížím si místo, oči mám tak unavené a těžké. Hlava jako by se chtěla rozskočit. Toužím se dívat na detail místa, nejde to. Oční víčka tíží. Narychlo si rozložím deku a lehnu si. Jaká úleva. Pevná země pode mnou, slunce mne hřeje, je jako deka, co mne přikrývá. Nad sebou mám modrou oblohu a ve výšce koruny stromů. Jsem v takovém polospánku.

Přichází první setmění a noc. Celta nebyla té noci třeba, jen spacák a trochu se obléknout. Někteří z nás se snaží nespat a být u sebe, někdo usíná za zvuku lesa – šumění stromů, praskání větviček, či dalších zvuků, kterým je lepší nepřisuzovat své fantazie. Od velkého stále udržovaného ohně dole u potní chýše se ozývají bubny. Silné vibrace. Víme, že na nás všichni dole myslí a posílají nám sílu. Oni v nás věří.

 

Já žádné bubny neslyším. Možná to bude až ráno, říkala jsem si. Nijak mne to kupodivu nezaskočilo. Cítím se dobře sama se sebou, i když ta bolest hlavy pořád je se mnou, ve mne. Silný tlak v očích, čele a ve spáncích. Trochu se mi ulevilo, když jsem se párkrát vyzvracela. Ptám se sama sebe, co se to děje? Mám být s bolestí nebo jít proti ní?